Prolog
Byl právě vánoční den a Harry seděl zamyšlen na své posteli. Rozhlédl se po pokoji, jestli neuvidí své věci. Neviděl. Tento pokoj byl tak akorát velký, aby se do něj vešlo pět postelí, pět stolů a pět skříní. Ano tento pokoj spolu s Harrym obývali další čtyři kluci. Člověk by si myslel, že když má kolem sebe čtyři kluky a spí s nimi v pokoji, od té doby co si pamatoval, tak mezi nimi vznikne nějaké přátelství, ale opak byl pravdou. Jakmile spolubydlící mohli, tak ho šikanovali. Tentokrát mu schovali všechny věci, bůh ví kde. Zase je bude muset hledat. Harry věděl, proč mu to dělají, lišil se od nich. Dokázal věci, které ostatní nezvládali, ale proč tomu tak bylo, to netušil. Soustředil se a představil si věci, které mu chyběli, a v duchu si vybavil, jak k němu putují, jak se objevují přímo před ním. Otevřel oči, které pro lepší soustředěnost zavřel, a uviděl to co očekával, své věci. Nikdo nedokázal říct, jak to dokázal a Harry věděl, že ptát se na to nemá smysl.
Díky tomu, že tu neměl přátele, chodil hodně za sestrami, a nechal se vyučovat to, co by se učil v normálních hodinách, které by ho čekali až za rok. Takže už si přečetl pár knížek, které by mohli vysvětlovat to co umí, ale buď to byli pohádky, nebo byl výsledkem genetického pokusu, ale tomu nevěřil. Nevěděl. Nejspíš jediný, kdo by mu to vysvětlil by byli jeho rodiče. Ale na rodiče už dávno nemyslel, stejně nevěděl o nich nic. Jediné co se mu občas zdálo, bylo zelené světlo a křik ženy, jeho matky. Ovšem slovům nerozuměl a ani nevěděl kdo to mohl být. Když se naučil mluvit, tak se na to zeptal jedné ze sester siročince svatého Bruta, kde právě vyrůstal, ale ti mu řekli, že neví kdo jsou jeho rodiče. Jednoho rána otevřeli dveře sirotčince a byl tam košík s ním a jeho věcmi. Všechny měli vyšito jméno Harry a na jednom růžovém kapesníčku byl vyšit monogram H. P.
Harry měl všechny věci z té doby skované, ale k tomu kapesníčku ho to nějak táhlo. Cítil, že nebyl jeho, ale byl přesto někoho blízkého.
Když se před ním objevili jeho věci zkontroloval je a přenesl si je do své skříňky. Tyto dovednosti začal rozvíjet poměrně nedávno, ale rychle v tom dělal pokroky. Rozhodně už ho tolik nešikanovali tak jako dřív, teď se od něj drželi dál. Nebylo se čemu divit, když ho někdo šikanoval, bral mu věci, nacpali ho hlavou do záchodové misi nebylo už překvapením, že danému provinilci se přes noc něco stalo. Buď se probudil v jídelně bez veškerých věcí, nebo své věci našel ve fontáně na zahradě, jednou dokonce jeden skončil na nejvyšší větvi jednoho z nejvyšších stromů a kolem něj byli všechny jeho věci, ale přebarvené na růžovo, popřípadě hračky byli rozbité. Harry věděl, že za to může on, několikrát si přál než šel spát, aby se jim něco stalo, a ráno to tak bylo, ale nevěděl jak to nazvat. Začal tomu říkat Vůle pomsty. A snažil se to naučit ovládat. Dařilo se.
Nyní po chvilce soustředění dokázal cokoli, co ho zatím napadlo. Dokázal se ubránit.
***
Uplynuli dva roky a nic se nezměnilo. Harry pořád patřil mezi odstrkované. Pořád byl na pokoji sám a z jeho věcí mu zůstal jen růžový kapesníček, k tomu jedinému se nedokázali dostat. Ostatní věci mu buď roztrhali, a nebo pokud to jen trochu šlo spálili a nebo jinak poškodili.
Od vánoc uplynul týden a vše se vracelo do normálního režimu. To znamená ráno škola a pro Harryho i odpoledne, protože si chodil číst do knihovny, tam mu jedině kluci dali pokoj. A jeho vůle pomsty se ještě zdokonalila. Přišel totiž na důležitou věc. Zatím se mu povedlo vše co si vymyslel, jediná podmínka, kterou objevil, musel si věřit. Pokud věřil, že to dokáže, dokázal to.
Tento den si jako obvykle četl, když vešla vychovatelka, a zamířila přímo k Harrymu.
„Pojď se mnou, ředitelka s tebou chce mluvit.“
Harry se tedy zvedl vrátil knihu do police a zamířil za vychovatelkou.
Když se blížili ke dveřím kanceláře paní ředitelky Harry slyšel rozhovor z po za dveří. Právě mluvil nějaký muž.
„... mít nemůžeme, proto chceme adoptovat další dítě, nechceme aby naše dcera byla sama…“
Víc už Harry neslyšel, protože vychovatelka zaklepala na dveře. Hned na to dostali pokyn aby vešli. Harry vešel a vychovatelka si šla po svých.
„Dobrý den:“ Pozdravil zdvořile Harry
„Ahoj, tak pojď dál, toto jsou manželé Grangerovi, chtěli by tě adoptovat, takže teď vás nechám osamotě a seznamte se.“ Ředitelka odešla.
Nastalo ticho, jediný zvuk, který byl slyšet, bylo bubnování deště za oknem o parapet.
Harry tohoto ticha využil a soustředil se na svoji sílu a chtěl o těchto dvou lidech vědět vše.
„Tak nám o sobě něco řekni Harry a mi ti potom řekneme něco o sobě, co tě baví?“
„Knížky a učení a o vás toho vím dost?“
„Tak co se o od tebe o nás dozvíme?“
„Tak jak chcete, jste manželé Grangerovi, křestními jmény se jmenujete Harold a Jane jste manželé už devět let a jeden měsíc. Po třech letech manželství jste se rozhodli mít dítě, ale zjistili jste, že dítě mít nemůžete. Jednoho večera jste se rozhodli, že druhý den zajedete do nedalekého sirotčince a vezmete si tam holčičku. Ovšem přes noc vás vzbudilo zvonění zvonku. Když jste otevřeli dveře, tak tam nikdo nebyl, ale na prahu stál košík a v něm malá holčička, jediné co jste poznali, je to, že se jmenuje Hermiona. Nikdo se k ní nehlásil, tak jste ji přijali za svoji. Hermiona to do teď neví. Hermiona v šesti letech nastoupila do školy. Má skvělé výsledky, ale nemá žádné kamarády, tak jste se rozhodli adoptovat další dítě, aby měla nějakého sourozence a měla nějakého kamaráda, proto jste tu. A vybrali jste mě, protože mě baví právě učení a četba knih, proto bych s i s ní mohl rozumět. Jo a abych nezapomněl, oba pracujete jako zubaři.“
Oba manželé ho sledovali s rozšířenýma očima. První se vzpamatoval pan Granger.
„Jak to všechno víš?“
„To je moje tajemství.“ S tím se opět soustředil, aby na vše zapomněli.
„Knížky a učení, to má v oblibě i naše dcera, to by jste si mohli rozumět, nebude ti vadit, když opustíš přítomné kamarády?“
„Myslím, že víte, že tu moc přátel nemám, tedy žádného a není to vaše dcera.“
„A čí dcera to je?“
„To nevíte adoptovali jste ji.“
„Jak to víš?“
„Slyšel jsem vás říkat, že děti mít nemůžete, tak jsem si to domyslel.“
„Prosím, neřekni jí to, nevíme jak by na to reagovala.“
„Slibuji vám, že neřeknu, že je adoptovaná.“
„Děkujem, a co budeš chtít bydlet s námi?“
„Nic jste mi o vás neřekli, jak mám vědět, jestli s vámi chci jít?“
„Dobře, takže jsme zubaři, říkej nám křestními jmény, Harold a Jane, přece jenom, kdyby si nás oslovoval mami a trati, byl by to docela nezvyk, ale když budeš chtít tak klidně.“
„No, to ho jste mi moc neřekli, ale nemám co ztratit, jdu si zabalit.“
„Počkáme tu na tebe.“
Harry odešel, cestou potkal ředitelku.
„Tak co Harry, jak se ti líbí noví pěstouni?“
„Nevím, co si o nich mám myslet. Jsou hodní.“ Možná až moc.
„Tak tě nebudu zdržovat, jdi si zabalit, já to s nimi vyřídím papírově.“
Za pět minut byl zpátky. Spolubydlící byli pryč, tak si zabalil pomoci své síly.
„Tak Harry, nyní jsi Harry Granger.“
„Vyrazíme?“
Vzal Harryho tašku a vyrazil v čele k autu, které bylo zaparkováno před sirotčincem. Nastoupili a vydali se do bytu rodiny Grangerových.
***
Přijeli lehce po poledni. Bydleli v bytu ve třetím patře. Pan Granger Harrymu šel ukázat pokoj v kterém bude bydlet. Měl ho společný s Hermionou. Paní Grangerová šla připravovat oběd.
„Tak Harry zítra tě přihlásíme na školu, budeš ve stejné třídě jako Hermiona, nyní tvá sestra. Nyní se zabydli, za chvilku bude oběd a dorazí Hermiona.“
Harry přikývl a šel si zabrat poličku, kterou tam měl připravenou. Poté si zalezl na postel a začal přemýšlet jak to tu bude vypadat. Toho jak si o nich zjistil všechno poznal, jací jsou. Budou ho mít rádi, ale odhadoval, že ho Hermiona nepříjme. Podle toho co v jejich vzpomínkách viděl, byl si téměř jistý. Přemýšlel, jak nejlépe si získat Hermionu na svoji stranu, chtěl aby do této rodiny zapadl. Rozhodl se, že svoje schopnosti bude používat jen v nejvyšší nouzi. Věděl, že to vedlo k nepřátelství ostatních dětí v sirotčinci.
Jak tak přemýšlel, neslyšel ránu, jak se zavřeli vchodové dveře. Hned na to se ozval hlas paní Grangerové, aby šli všichni k jídlu. Harry se nadechl a vyrazil.
Přišel do jídelny , kde už všichni seděli za stolem. Harry tedy došel ke stolu popřál dobré chuti a pustil se do jídla, celou dobu cítil jak ho někdo probodává pohledem. Když se otočil od talíře zjistil, že je to právě Hermiona. Byla to holka, tak v jeho věku, hnědé kudrnaté vlasy, a její hnědé oči ho probodávali, nebyl opravdu vítaný. Po obědě se vrátil zpět do pokoje . Hermiona odešla pryč spolu s matkou a pan Granger zůstal doma, ale nešel za Harrym, myslel si, že chce odpočívat a zvyknout si na změnu.
Harry opravdu potřeboval strávit nové dojmy a ten Hermionin pohled. Proležel takto celý odpoledne a z pokoje vyšel až na večeři.
„Tak co Harry jak se ti tu líbí?“
„Ještě to nemůžu říct, zatím jsem tu jedno odpoledne, zeptejte se mě tak za týden.“
„Tak jo.“
Popřáli si dobré chuti. Po večeři Hermiona zmizela v pokoji a Harry trávil večer ve společnosti svých pěstounů. Povídali si a plánovali, jak bude hlavně zítřek vypadat. Poté odešel spát. Hermiona si četla už v posteli. Probodla ho pohledem a pokračovala ve čtení. Harry si sundal brýle a za chvilku už spal.
Druhé ráno oba budila paní Grangerová. „Vstávejte, škola volá.“ Harold odešel už do práce a Jane je připravovala do školy. Po snídani je naložila do auta a odvezla je. S Hermionou se rozloučila pusou a Harryho doprovodila do ředitelny.
„Dobrý den!“ Pozdravili oba po vstupu
„Dobrý den. Paní Grangerová, to je Harry, že?“
„Už jsme o tobě něco slyšeli, budeš chodit do stejné třídy jako tvá sestra. Určitě tam zapadneš. Ale nejdřív pojď trochu tě po této malé škole provedu.“
Tak se Harry vydal na prohlídku školy. Byla opravdu malá. Celou prohlídku zakončili až u jeho třídy. Paní ředitelka vešla s Harrrym dovnitř. Jane odešla do práce.
„Tak třído to je váš nový spolužák Harry Granger, doufám, že do vaší třídy zapadne a že mu pomůžete se tu uchytit. Pokračujte ve výuce.“
Harry si sedl na jediné volné místo ve třídě vedle své sestry. Ta se okamžitě posunula na kraj svého stolu, aby seděla od něj co nejdál.
Dopoledne celkem probíhalo poklidně. Harry několikrát předběhl Hermionu s odpovědí. Když se vrátili domu. Okamžitě se Harryho začali ptát jak se mu líbilo ve škole.
„Celkem fajn, to co berou už dávno umím.“
„Herolde? Mohl by si mě vzít do nějakého knihovny, přihlásil bych se tam, nemám co číst.“
„Ale jistě Harry, hned po obědě vyrazíme, ale ne do knihovny, ale do knihkupectví. Chceš jet s námi Hermiono?“
„Ne!“ a odešla do pokoje.
Harry se vrátil asi s deseti knihami, různých témat, ale většinou to byly encyklopedie.
Po večeři se vydal spolu s Hermionou do pokoje, kde si každý vlezl k sobě do postele a začali si číst. Po chvilce to Harry nevydržel, chtěl se spřátelit, tak udělal první krok.
„Hermiono, proč mě tak nesnášíš?“
„Proč? To je snad jasné, rodiče tě sem přivedli, protože jsem vyrostla, a nemají mě rádi. Vzali si tebe. Chtěli někoho chytřejšího….“ Začínala řvát a Harry se rozhodl, použít svoji moc, aby ji trochu uklidnil. Ovšem Harry cítil, že se něco nepovedlo. Místo toho, aby ji to uklidnilo, ještě víc se rozuřila a začala řvát naplno. Za chvilku Harry cítil, jak ho nějaká síla zvedá ze země a letí k oknu, kterým prolétl a nyní padá ze třetího patra na zem, kolem něho letí střepy.